Pane doktore, co je pro nově diagnostikované diabetiky 1. typu nejtěžší?

Je to pro ně zcela nová situace. Dozvěděli se, že onemocněli, že si budou muset píchat inzulín. A že to tak pravděpodobně bude už po zbytek života. Mnoho nepříjemných zpráv najednou.

Co jim může pomoci tyto těžkosti překonat?

Ono chvilku trvá, než to pacient vstřebá. Každý se s tím vyrovnává jinak. Pomůže podpora nejbližších i vědomí, že léčba již dávno není tak složitá jako dříve. Dostupná je celá řada technických prostředků k léčbě, jako je inzulínová pumpa, kontinuální monitorace glykémie. Dotyčný si vyzkouší aplikaci inzulínu a zjistí, že to není nic hrozného.

Všichni pacienti s diabetem mellitus 1. typu jsou léčeni inzulínem. Co všechno se musejí v této souvislosti naučit?

Musejí zvládnout správnou techniku injikování inzulínu. Dobře odhadnout dávku, tedy znát i množství sacharidů v jídlech, která jedí, od kterého se dávka inzulínu odvíjí. Je nutné pravidelné měření glykémie glukometrem, ideálně alespoň 4x denně. Musejí odhadnout i fyzickou aktivitu, více sportu znamená více spálené glukózy.

Co je na léčbě inzulínem nejtěžší?

Asi nutnost komplexní znalosti věcí s ní spojených, o kterých už jsem se zmínil. Pro někoho je na začátku těžký samotný vpich inzulínu, pro jiného je složité počítat sacharidy a odhadovat dávku inzulínu.

Jak vypadá inzulínový režim diabetiků 1. typu?

V zásadě si 4x denně píchají inzulín a před každým vpichem by si měli měřit glykémii.

Je v případě inzulínového režimu důležitá pravidelnost?

Dodržovat pravidelné časy jídel a podobné množství sacharidů v nich je důležité minimálně v počátku léčby, kdy se s ní pacient seznamuje. Později, když už ji má zažitou, může tyto věci měnit. Znamená to ale nad podáváním inzulínu více přemýšlet, protože změna množství sacharidů v jídle či změna obvyklé doby jídla vždy znamená změnu velikosti dávky inzulínu.

Jaké jsou možnosti podávání inzulínu?

Dnes je základem aplikace inzulínovými pery, která jsou vybavena velmi tenkými jehlami, takže vpich je téměř nebolestivý. Pokud léčba nemá optimální výsledky, lze použít inzulínovou pumpu. Ta umožňuje jemnější nadávkování inzulínu, a tedy o něco přesnější léčbu. Od pacienta ale vyžaduje mnohem více pozornosti. V těchto intencích si pacient může i vybrat, vždy je to na dohodě s jeho lékařem.

Může jim s vpichy pomoci někdo z rodiny, nebo se tato pomoc nedoporučuje?

Pacient by si měl aplikovat inzulín sám a většinou to tak i je. Pokud to zdravotní stav či jiné mimořádné okolnosti nedovolí, existuje služba typu Home care, která dochází domů a inzulín aplikuje. Do aplikace však může být zapojen i člen rodiny, pokud je toho schopen a pacient s tím souhlasí.

Jak jinak může být rodina pro diabetiky oporou?

Samozřejmě je důležitá i psychologická stránka věci, kdy rodina pacienta takzvaně podrží. Z praktického pohledu pomůže například změna stravy v rodině ve smyslu diabetické diety, pomoc s výpočty, určitý dohled nad pacientem a podobně.

Komu by diabetici měli o svém onemocnění říct?

Komu o svém onemocnění řeknou a komu ne, je samozřejmě na nich. Často to není snadné. Rodina by to vědět měla, ve společné domácnosti se to navíc těžko utají. Vhodné je informovat i někoho v práci pro případ těžké hypoglykémie (stavu, kdy glykémie vlivem příliš vysoké dávky inzulínu poklesne pod dolní hranici normy, pozn. red.), kdy je výjimečně, ale stát se to může, třeba podat injekci glukagonu, aby se koncentrace cukru vrátila zpět do normálních hodnot. Hypoglykémie se objeví i několikrát týdně, ale v 99 % případů je jen lehká a pacient ji snadno zažene tím, že sní malé množství cukru.

Život diabetika často doprovází stres. Máte pro čtenáře Dialigy v této souvislosti nějakou radu?

Stres je všudypřítomný, u pacientů je navíc často vyvolán i nemocí samotnou. Nicméně v průběhu času si většina nemocných na diabetes a s ním spojenou aplikaci inzulínu zvykne a smíří se s ním, přijme ho. To smíření je důležitou součástí vztahu pacientů k chronickým onemocněním obecně, protože velice snižuje míru stresu, kterou takové nemoci vyvolávají.