Ve třech letech vám zjistili cukrovku 1. typu. Pamatujete si z té doby vůbec něco?

Paradoxně si to pamatuju docela dobře, nejspíš proto, že se mi ta situace oživovala vyprávěním rodičů, kterých jsem se na to často ptal. Omdlel jsem tehdy na koupališti a naši mě odvezli do nemocnice. Dodnes si vzpomínám na tamní sestřičky a celý ten koloběh od píchání do prstu a měření až po inzulínové injekce, které mi ty sestřičky už v nemocnici začaly dávat. Tehdy se ještě používaly klasické stříkačky inzulínky, nebyla k dispozici inzulínová pera, takže jsem jako malé dítě dostával třikrát nebo čtyřikrát denně injekci, což bylo dost stresující.

Jak na vás reagovali spolužáci, když jste jako diabetik nastoupil na základní školu?

Spolužáci to vzali úplně perfektně, já měl vždycky štěstí na kolektivy, ve kterých jsem se pohyboval. Bylo asi taky důležité, že jsem nikdy po nikom nevyžadoval kvůli své nemoci žádné úlevy. Třeba v tělocviku jsem byl vždycky nejlepší ze třídy. Jediný problém s mou nemocí tehdy měla jedna učitelka, která vykřikovala, že po ní nikdo nemůže chtít, aby mi ve škole píchala inzulín. Přitom to ale po ní nikdo nechtěl, chodila tam kvůli tomu o přestávkách mamka.

Na střední škole se vám až do třetího ročníku dařilo nemoc před ostatními tajit.

Já nechtěl, aby mě litovali, tak jsem si chodil aplikovat inzulín na záchod. Potom jsem ale jednou ztratil inzulínové pero a musel jsem s pravdou ven. Řekl jsem tehdy třídě, že se mi ztratila propiska, ale když ji otevřou, tak je to inzulínové pero, protože mám cukrovku. Všichni tehdy valili oči, že s touhle nemocí dokážu takhle fungovat. Nikdy by je nenapadlo, že bych mohl mít nějaký zdravotní problém.

Kdy jste začal sportovat?

Vlastně už v těch třech letech. Já mám suprového tátu, se kterým jsme vzali míč a šli si zakopat nebo jsme hráli s kamarády hokej. Ten jsem dokonce do dvanácti provozoval závodně, ale když jsem si při něm zlomil nohu, tak mi ho naši zakázali. Pak jsem se chvíli hledal a dělal různé sporty, což bylo moc dobře. Vyzkoušel jsem judo, tenis, stolní tenis a spoustu dalších, troufám si říct, že umím snad všechny sporty kromě golfu. Jakmile jsem ale jednou přišel do posilovny, tak jsem se zamiloval a řekl si, že tohle je přesně ono.

Omezuje vás nějak diabetes v závodní kariéře?

V tréninku určitě ne, můžu dělat všechno úplně stejně jako ostatní. V závodě samém většinou také ne, ale občas, když přijde hypoglykémie, je to nepříjemný. Jsem přesvědčen, že třeba před dvěma roky jsem kvůli hypošce přišel o titul mistra světa. Na druhé straně mi ale cukrovka dala velkou disciplínu a vlastně můžu říct, že se mi díky ní daří držet se ve váhové kategorii do sto pěti kilogramů. Kdybych ji neměl, určitě bych jedl mnohem víc.

Je vidět, že svou nemoc berete s nadhledem, byly ale ve vašem životě chvíle, kdy vás přepadla lítost, nebo dokonce deprese?

To víte, že jsem si taky kolikrát říkal, proč to muselo potkat zrovna mě a kde už bych mohl být, kdybych ji neměl a tak dále. Naštěstí mám ale i díky sportu silnou psychiku, takže jsem tyhle myšlenky vždycky dokázal utnout, protože nikam nevedou. Dostal jsem prostě rozdané nějaké karty a s těmi musím hrát.

Tak ať vám to s nimi jde pořád tak dobře jako doposud. Díky za rozhovor.

Text: Rudolf Král