Jaké jsou nejčastější příčiny, proč u pacienta s diabetem 2. typu nefunguje neinzulinová léčba?

Hlavním důvodem bývá fakt, že u pacientů i s diabetem 2. typu v průběhu času dochází k úbytku buněk produkujících inzulin a léčba tzv. perorálními antidiabetiky již nestačí. Souvisí to s obvyklým průběhem nemoci. Pro pacienty představuje přechod na inzulinovou léčbu významný krok, inzulin je totiž většinou, i když zbytečně, vnímán jako určitý strašák.  

Může být pacient na antidiabeticích celý život, nebo u každého jednou dojde k okamžiku, kdy musí přejít na inzulin?

Zda dojde k výraznému snížení produkce vlastního inzulinu závisí na mnoha faktorech a řadu z nich nejsme dosud schopni plně odhalit. K inzulinové léčbě nedojdou všichni pacienti, ale momentálně neumíme jasně určit, kteří to přesně budou. Z celkového množství pacientů s diabetem 2. typu v České republice je na inzulinu přibližně jedna pětina.  

Na co by se měl pacient připravit při přechodu z neinzulinové léčby na inzulinovou?

Začne si aplikovat inzulin inzulinovými pery. S těmi se každý naučí pracovat velice rychle. Bude si také muset častěji měřit glykémii glukometrem. Pokud si bude píchat inzulin před jídly, tak bude též muset pečlivěji počítat sacharidy v jídle, protože od těch se dávka inzulinu odvíjí.  

Jaké jsou rozdíly v aplikaci pera a inzulinové pumpy?

Největší rozdíl je v tom, že většina pump je s tělem spojena tenkou hadičkou, která je zavedena do podkoží a přivádí inzulin do těla průběžně. Mění se každé 3 dny. Perem se inzulin aplikuje několikrát denně, pero je zjednodušeně řečeno něco jako chytrá injekční stříkačka. Ve většině případů se začíná jednodušší léčbou, pacienti tak nejprve používají pera a někteří časem dojdou k inzulinové pumpě. Ta je ale doménou zejména pacientů s 1. typem diabetu. Kombinace obou způsobů se nedoporučuje, přesto existuje pár pacientů, kteří používají pumpu a zároveň připichují si inzulin pery.  

Co je to moderní inzulin? Jaké jsou novinky v oblasti této léčby?

V době, která u nás skončila před cca 30 lety, se k léčbě používal zvířecí inzulin, který se získával z prasat či hovězího dobytka. Po něm následoval lidský, který se vyráběl s pomocí genetické modifikace bakterií. Za moderní inzuliny jsou považovány nové molekuly, které se od lidského inzulinu mírně liší. Tyto odlišnosti u jednotlivých typů jim dávají vlastnosti, které jsou zejména co se týče rychlosti a rovnoměrnosti vstřebávání velkým benefitem. Rychlost vstřebání je důležitá pro možnost aplikace co nejkratší dobu před jídlem, protože lidský inzulin se musel podávat až 45 minut předem. Opadá tak nutnost dlouhého plánování. Rovnoměrnost vstřebávání zase umožňuje udržet hladinu co nejstabilnější. Nové možnosti léčby také otevírají mobilní aplikace, které nabízí přenos dat z inzulínových per, a propojení s glukometry či kontinuálními monitory glykémie. Pacient tak lépe vidí, kde dělá v aplikaci inzulinu chyby, a má možnost si léčbu na tomto základě optimalizovat.