Inzulín je v léčbě diabetu 2. typu používán často, v naší zemi je tak léčeno asi 180 000 těchto pacientů. Nejčastějším důvodem, proč vám lékař doporučí léčbu inzulínem, je to, že při vaší stávající terapii není diabetes dobře kompenzován a hrozí riziko vzniku dlouhodobých komplikací. Léčby inzulínem se není třeba obávat, moderní technologie umožnila existenci jednoduchých a na obsluhu snadných aplikátorů s tenkými jehlami, které zajistí přesné dávkovaní a nebolestivý vpich.

Léčba inzulínem je u pacientů s diabetem mellitus 2. typu většinou zahajována jednou injekcí takzvaného dlouhodobého inzulínu, která je přidávána ke stávajícím tabletkám. Inzulín je aplikován většinou před spaním a zajistí tělu jeho dostupnost po následujících 24 hodin. Lékař ale může v určitých případech zvolit jiné schéma podávání inzulínu, někdy až 4 dávkami inzulínu denně. Při léčbě inzulínem je důležitá pravidelná kontrola glykémie glukometrem a nastavení správné dávky inzulínu tak, aby se hodnoty glykémie pohybovaly v doporučených mezích.

Jak funguje

Inzulínem jsou léčeni všichni pacienti s diabetem mellitus 1. typu i někteří pacienti s diabetem mellitus 2. typu. Základní principy této léčby jsou u obou skupin víceméně totožné. Inzulín se podává ve formě podkožní injekce v různých schématech (tzv. inzulínových režimech) podle typu a stadia onemocnění tak, aby se dařilo udržet glykémii v doporučených mezích. Proto je nutné především pokrýt inzulínem největší přísun glukózy po jídlech a zajistit takzvanou bazální potřebu inzulínu celých 24 hodin, zejména v noci. K tomu jsou určeny dva základní typy inzulínu, které pacient v léčbě používá:

1. Inzulín podávaný před jídly (tzv. preprandiální inzulín) neboli rychle působící inzulín (regular) či jeho analog (viz dále). Jeho úkolem je pokrýt velký přísun glukózy do těla po jídlech.
2. Inzulín podávaný na noc (tzv. bazální inzulín) neboli délepůsobící inzulín či jeho analog. Jeho úkolem je pokrýt základní potřebu inzulínu pokud možno po celých 24 hodin.
 

Rozdíl mezi oběma typy inzulínu je takový, že se z podkoží různě rychle a různě dlouho vstřebávají, což umožňuje udržovat potřebnou hladinu inzulínu v těle s ohledem na určité rozdíly zejména mezi dnem a nocí a mezi obdobím nalačno a po jídle.

Poznámka: analoga lidského inzulínu vznikla genetickou změnou jeho molekuly tak, aby byla příznivě ovlivněna rychlost vstřebávání a délka působení.

Kdy podáváme inzulín před jídlem (preprandiální inzulín)?

Většinou ho podáváme s určitým předstihem. V případě lidského inzulínu je doporučeno podání cca 30–45 min. před jídlem, v případě jeho analog pak cca 10–20 min. před jídlem. Ideální odstup však může být individuální, někdy i malé časové posunutí může přinést relativně velkou změnu ve výsledku. Správný časový odstup od jídla proberte se svým lékařem.

Způsob podávání

V nejběžnějším inzulínovém režimu pacient používá dva typy inzulínu (viz kapitola Jak inzulín funguje). První typ (rychle působící) si aplikuje před hlavními jídly, tedy 3× denně. Druhý typ (déle působící) pak většinou před spaním. Je důležité, aby hlavní jídla byla od sebe v přibližně stejných časových odstupech a aby se v každém dni odehrávala pokud možno ve stejnou dobu. Tak dosáhneme maximální pravidelnosti a bude pro nás snazší udržet hodnotu glykémie v určených mezích. Tyto zásady máme na mysli, když mluvíme o diabetickém režimu.

Dávkování

Určení správné dávky inzulínu je na léčbě diabetu to nejtěžší. Výslednou hodnotu glykémie totiž spoluurčuje celá řada veličin a některé z nich může pacient jen velmi obtížně přímo ovlivnit, některé dokonce nemůže ovlivnit vůbec. Rychlost vstřebávání inzulínu ovlivňuje například aktuální hormonální stav organismu, míra stresu nebo stupeň prokrvení podkoží.

Jsou však tři základní, relativně dobře kontrolovatelné veličiny, které mají pro výslednou glykémii zásadní význam. Jsou jimi fyzická aktivita, množství sacharidů ve stravě a dávka inzulínu. Správně nastavená terapie inzulínem předpokládá soulad mezi těmito veličinami v období před injekcí inzulínu i po ní.

Konkrétní dávky inzulínu na počátku nemoci určí většinou lékař, který vychází z váhy pacienta, jeho obvyklé fyzické zátěže, zvolené diety (množství sacharidů) i své zkušenosti. Na pacientovi pak je, aby zprvu odhadnuté dávky přizpůsobil aktuálním potřebám, když to vyžaduje situace.

Glykémie (množství cukru v krvi) se pohybuje v závislosti na stravě, dávce inzulínu a fyzické námaze. Cílem léčby je nalézt konkrétní dávky inzulínu, které budou odpovídat běžnému dennímu režimu konkrétního pacienta.

Je zřejmé, že když se množství sacharidů v jídle zvýší, je třeba zvýšit i dávku inzulínu, a naopak, pokud se množství sacharidů sníží, je třeba dávku inzulínu rovněž snížit. Pokud se fyzická aktivita významně zvýší, je třeba dávku inzulínu snížit a přísun sacharidů zvýšit, jinak dojde k hypoglykémii. Hledání této rovnováhy v běžných denních situacích není úplně jednoduché, ale každý diabetik ji po čase díky zkušenostem a konzultacím se svým lékařem či edukační sestrou dokáže nalézt.

Nicméně alespoň v úvodních týdnech léčby inzulínem je pro diabetika ideální určitý stabilní režim, ve kterém jsou všechny tyto tři složky v rovnováze a příliš se nemění, a tudíž i dávky inzulínu zůstávají víceméně stejné. Ve chvíli, kdy si pacient zákonitosti léčby inzulínem osvojí, je možné režim poněkud uvolnit a léčbu více přizpůsobit aktuálním potřebám pacienta. Musí být ovšem zřejmé, že při tomto přizpůsobení nedochází ke zhoršení kompenzace onemocnění. Zcela nepostradatelnou nutností pro určení dávky inzulínu je pravidelná kontrola glykémie glukometrem (viz kapitola Měření glykémie).

Poznámka: Dávky inzulínu nejsou definitivní a v průběhu života se postupně mění. Mění se tak, jak člověk stárne, jak přibývá či ubývá na váze, mění se i vlivem některých momentálních situací ovlivňujících organismus, jakými jsou třeba chřipka, žlučníkový záchvat, zažívací potíže a řada dalších onemocnění. Proto je třeba hodnoty glykémie pravidelně kontrolovat a dávky inzulínu upravovat adekvátně aktuálním potřebám.

Více viz „Základní principy úpravy dávek inzulínu“ v sekci Ke stažení.